Život. Pějme ódy.

Tenhle článek by se stejně dobře mohl jmenovat Proč mě kniha mezi dvěma světy vytáhla ze čtecí krize.

Čtecí krize. Co to vůbec je? Je vůbec něco takového?

Na ty sny nezapomenu. Nechci zapomenout.

Když se herci po představení klanějí, mám slzy v očích. Protože to je skutečné.

U knih pláču málokdy. A když už pláču, většinou je to u knih popisujících skutečnost.

Je těžké žít v reálném světě. Ale žít jinde člověk nevydrží.

Lidé padali k zemi. Bez života.

Ten obraz je jako v mlze. Vzpomínky se tříští.

Sklenice Mojita. Nedopitá káva.

Zadní vchod. Láhve vody. Prázdný kočárek.

Noc hrůzy. Nebo naděje?

Naděje.

Víra.

Člověk zkrátka nemůže ničemu nevěřit.

Náboženství vede lidi k tomu, aby přijali smrt.

Já chci žít na zemi.

Nečekat.

Žít.

Občas je to těžké.

Ale chcete vědět, proč je Sophie Kinsella autorka, na kterou nedám dopustit?

Jsou to ti lidé.

Ti, co padali k zemi.

Mrtví.

Nevím, co jsem viděla. Nepamatuju si to.

Ale ten pocit, který jsem měla.

Ten si budu pamatovat.

Sucho v ústech. Studená voda.

Suché špagety.

Kyselý džus.

A to co následovalo.

Plyšová kočka.

Snaha prožívat okamžiky.

Snaha pochopit nepochopitelné.

A teď.

Když o tom mluvím, jiné to znervózňuje víc než mě.

Nemluvím o tom.

Já ne.

Když přijde příležitost, buší mi srdce.

Mám k tomu blízko. Často.

Ale nevyprávím to na potkání.

Ne kvůli sobě.

Kvůli ostatním.

Co byste udělali, kdyby se na vás najednou někdo vybalil s tím, že přežil teroristický útok?

Není důvod reagovat.

Nebude to adekvátní.

Ale někdy si říkám…

Možná bych měla?

Něco říct.

Dlouho jsem váhala, jestli mám tenhle článek vůbec psát. A ještě déle jsem váhala, jak ho pojmout. A proč ho vlastně píšu… Zkuste si představit tuto situaci: Máte kamarádku, vedle které sedíte každý den ve škole. A najednou zjistíte, že vám neřekla o něčem, co nelze jen tak pominout. Jenomže… jak to říct? Bylo by trochu zvláštní při prvním setkání po prázdninách na někoho najednou vybalit “Mimochodem, byla jsem tak metr od téhle dodávky, co najela do lidí… No, jsme v pořádku, rodina to přežila… Jo jinak, předtím tam byl ohňostroj, máme ho na videu.”

Nevím. Neumím to. Prostě to říct.

Tenhle článek stejně není pro vás. Píšu ho pro sebe.

Píšu a doufám… Doufám–

Nevím, v co doufám.