Poslední dobou se začalo hlavně na bookstagramu dost řešit, že komunita, která původně slibovala nové knížky a nové lidi s podobnými zájmy, se pomalu stává soutěživým prostředím a s tím se začínají objevovat i negativní komentáře a původní zápal bookstagramerů se vytrácí. Ti slavní se vyhřívají na slunci a dávají na odiv svou slávu, zatímco ti neznámí se snaží zviditelnit a všechny otravují vlastní reklamou. Tenhle popis je samozřejmě trochu přemrštěný, ale více či méně vlastně sedí na většinu takových těch mainstream komunit na instagramu či youtube. Bookstagram k nim samozřejmě ve svých začátcích nepatřil, ale všechno se buď rozroste, nebo zanikne, takže není velkým překvapením, že knižní komunita za poslední rok neskutečně narostla. Z tohoto důvodu se v poslední době začalo dost řešit, že bookstagramová komunita už není tak přátelská jako předtím a začínají se objevovat nevraživé komentáře a soutěživost. Takže jsem se jako správný reportér rozhodla k tomuto tématu také vyjádřit, ale z trochu jiné perspektivy.
Musím přiznat, že i já jsem tomu propadla a začala sledovat, kolik liků má která fotka a jak bych mohla získat víc sledujících. Nakonec to však skončilo tím, že jsem se jednoho dne rozhodla smazat instagram, protože soutěživé prostředí, které jsem sama sobě vytvořila, vpodstatě vedlo k tomu, že jsem postupně začala vytvářet jakousi internetovou osobnost, kterou jsem ovšem nebyla já. Dlouho jsem pak řešila, co vlastně udělám, chvíli jsem si hrála na záhadnou a prováděla jsem všelijaké vylomeniny, než jsem konečně začala dělat něco, co se začíná víc blížit mé osobnosti a mému přístupu k životu. Hodnou chvíli mi ale trvalo, než jsem se vyhrabala ze snahy nacpat ke každé fotce co nejvíc hashtagů, a začala víc přemýšlet nad tím, co vlastně do knižní komunity chci vnášet. Tady máte ten srdceryvný dopis, který jsem na instagram dala. Den potom už jsem zase měnila plány a žádné odinstalovávání instagramu se nekonalo, ale hlavní důvod, proč to sem dávám je, že jsem v té době tak úplně vlastně nevěděla, co mě od instagramu tak odrazovalo. Psaním této zprávy jsem si utřídila myšlenky, ale trvalo mi ještě hodně dlouho, než jsem si opravdu ujasnila, jak to s instagramem mám a jak bych to mít chtěla.
Problém je v tom, že člověk se samozřejmě chce prosadit, aby viděl, že to, co dělá má smysl. S narůstajícím počtem bookstagramů se ale naše malá komunita postupně velmi rychle rozrůstá (je hned několik účtů, které jsem začala sledovat, když je skoro nikdo neznal, a dnes mají třeba o dost víc sledujících než já). Na jednu stranu bychom sice ideálně měli dělat věci typu bookstagram primárně pro radost, zároveň je však těžké se udržet, když nemáte žádnou odezvu. Je spousta lidí, kterým jiní denně píší komentáře k fotkám či soukromé zprávy, z vlastní zkušenosti ale vím, že to tak prostě není u každého. Já se třeba zvládám vymykat dostatečně na to, že prostě nesbírám followery nebo odběratele snadno a rychle. Čtu i míň populární knihy a točím videa s poezií, která málokoho náhodně upoutají, když prochází youtube. Na druhou stranu, kdo hledá, najde, ne? Tím, že jsem se srovnávala s jinými, že jsem viděla ty komentáře, které k mým fotkám nikdo nepsal, že někdo přes noc získal víc odběratelů na youtube než já za tři měsíce, tím jsem postupně sklouzla jen k tupému sbírání liků, tím se můj bookstagram začal postupně vzdalovat mně samotné. Ve chvíli, kdy k tomuhle došlo, mě ale bookstagram taky postupně přestal bavit a naplňovat. Ale když jsem si to uvědomila a napsala rozlučkovou zprávu, najednou mi někdo napsal. Najednou to začalo vypadat, že asi nejsem všem úplně ukradená, což byl impuls, který jsem asi potřebovala. Začala jsem víc přemýšlet nad tím, co vlastně s bookstagramem dělat, a taky jsem si uvědomila, že mě to vlastně nejvíc bavilo, když jsem začínala. Každý nový sledující pro mě byl ohromujícím důkazem, že někoho asi může zajímat to, co dělám. A i když jsem zrovna nefotila populární knihy, někdo mě přeci jen našel, někoho to přeci jen zajímalo. Po dlouhém hledání, kdy jsem vyzkoušela všechny možné pózy, jsem konečně začala znovu objevovat, proč mě bookstagram zezačátku tak nadchl. Mám pocit, že teď se konečně věci začínají ubírat správným směrem, a i přes to, že občas musím sama sebe napomínat, abych tolik nesledovala liky, jsem na tom rozhodně lépe než předtím. Postupně jsem se smířila s tím, že prostě nejsem ta populární celebrita a nemám u každé fotky desítky komentářů, ale dělám to, co mě baví, a to je asi nejlepší recept na spokojenost. Asi nebudu v tomto ohledu zrovna nejlepší obchodník, ale vím, že ten, kdo se rozhodne mě sledovat, se rozhodl sledovat mě a ne jen postavu, kterou jsem vytvořila pro internet. Navíc to taky má další výhodu – nikdo mi nepíše žádné negativní komentáře a nikdo mě nekritizuje (nebo možná jo, ale když o tom nevím, je mi to fuk).
Musím přiznat, že i já jsem tomu propadla a začala sledovat, kolik liků má která fotka a jak bych mohla získat víc sledujících. Nakonec to však skončilo tím, že jsem se jednoho dne rozhodla smazat instagram, protože soutěživé prostředí, které jsem sama sobě vytvořila, vpodstatě vedlo k tomu, že jsem postupně začala vytvářet jakousi internetovou osobnost, kterou jsem ovšem nebyla já. Dlouho jsem pak řešila, co vlastně udělám, chvíli jsem si hrála na záhadnou a prováděla jsem všelijaké vylomeniny, než jsem konečně začala dělat něco, co se začíná víc blížit mé osobnosti a mému přístupu k životu. Hodnou chvíli mi ale trvalo, než jsem se vyhrabala ze snahy nacpat ke každé fotce co nejvíc hashtagů, a začala víc přemýšlet nad tím, co vlastně do knižní komunity chci vnášet. Tady máte ten srdceryvný dopis, který jsem na instagram dala. Den potom už jsem zase měnila plány a žádné odinstalovávání instagramu se nekonalo, ale hlavní důvod, proč to sem dávám je, že jsem v té době tak úplně vlastně nevěděla, co mě od instagramu tak odrazovalo. Psaním této zprávy jsem si utřídila myšlenky, ale trvalo mi ještě hodně dlouho, než jsem si opravdu ujasnila, jak to s instagramem mám a jak bych to mít chtěla.
Tohle bude složité. Ale bude to.
Zmizet bez rozloučení už jsem jednou zkusila, ale bylo to neslušné. Pak jsem se pokusila o návrat, ale už v tom pro mě nebyla žádná radost. A proto jsem se rozhodla, že smažu Instagram. NE, nejdu zrušit svůj účet, nemusíte se lekat. Hodlám jen smazat APLIKACI Instagram na svém mobilu. Pravdou totiž je, že bookstagram prostě není můj život. Nežiju knihami (to, že nejsem knihomol, není něco, co říkám, abych byla cool, ale prostě pravda).
Když jsem objevila bookstagramovou komunitu, byla jsem nadšená. Najednou se mi otevřela spousta nových příležitostí (paradoxem je, že jsem objevila bookstagram až po té, co jsem si ho sama založila), našla jsem účty s podobným vkusem na knihy a měla jsem i příležitost zúčastnit se historicky prvního Radši srazu ❤️ Díky tomuto srazu jsem se podívala i na Humbook a musím uznat, že to byly nenahraditelné zážitky. Díky bookstagramu se mi doslova splnil sen – poznala jsem nové lidi, se kterými jsem byla schopna najít společné téma k hovoru. Tímto bych chtěla všem, se kterými jsem se poznala (ať už osobně nebo přes zprávy) moc poděkovat. Díky vám jsem konečně měla pocit, že někam patřím. Že někoho zajímá můj názor. Děkuji, jsem vám vděčná víc, než si myslíte.
Asi měsíc poté, co jsem si založila bookstagram, jsem i začala natáčet knižní videa na youtube. A opravdu mě to bavilo, nejen vymýšlet a natáčet, ale dokonce i stříhat, zkrátka všechno, co k booktubu patří. Tady ale přišel kámen úrazu. Nevím, jestli jste si všimli, ale já u máločeho vydržím. A moje počáteční nadšení z booktubu a bookstagramu se pomalu začalo vytrácet. Moje fotky už nevznikaly s nadšením, ale spíše z jakéhosi pocitu, že mám povinnost něco dávat na instagram (z tohoto důvodu jsem také často nevěděla, co psát do popisků). Původní idea bookstagramu se u mě pomalu změnila v čísla a hashtagy. Už jsem tolik neinteragovala s knižní komunitou, jen jsem ke každé fotce (opět z povinnosti) cpala hashtagy, abych získala co nejvíce liků a koukala jsem, kolik mám sledovatelů, čímž pomalu započal úpadek. Momentálně je pro mě instagram aplikací, kterou otevírám a následně zase zavírám, když mám v ruce mobil a nevím, co se sebou.
Další věc taky je, že poslední dobou už moc nečtu takovéty knihy, co jsou tady populární. Zjistila jsem, že mě baví rozebírat klasiku do detailů, analyzovat knihy a přemýšlet o postavách, nějak jsem ale docela ztratila zájem o young adultovky a podobné.
Takže bych se s vámi chtěla rozloučit. Neberte si to prosím nijak osobně, vy za to nemůžete. Já bych ale chtěla mít skutečný život a potkávat skutečné lidi, ne se stát obětí sociálních sítí (tím se samozřejmě nesnažím říct, že by na bookstagramu bylo něco špatného, jen se prostě tenhle účet čím dál víc vztaluje tomu, kým opravdu jsem, viz. epizoda, kdy jsem si založila další účty na IG a snažila se najít něco, co by pro mě fungovalo, což skončilo pouze ještě větším zmatkem). Nevím, jestli je to navždy, na měsíc, nebo jen na pár dní, aplikaci instagram plánuju ale v dohledné době smazat.
Pokud jste dočetli až sem, musím vám v první řadě pogratulovat. A ještě tu mám informaci na závěr. To, že hodlám odinstalovat instagram neznamená, že se nutně chci úplně odříznout od téhle komunity. Pokud se chcete sejít na světě knihy nebo jinde, nebo se mnou jít v Praze na operu, stačí mi napsat (ale brzy). A kdybyste opravdu stáli o kontakt se mnou, spojení se jistě najde, dám vám email, nebo se můžeme propojit jinde :)
Jsem si vědoma toho, že tenhle popis je mimořádně dlouhý a jestli jste ho fakt přečetli, dost vás obdivuju. Tímto vám dávám své sbohem, v dobrém na mě vzpomínejte. Já na vás rozhodně nezapomenu. A děkuji za ten půlrok, kdy mě bookstagram držel při životě. A pokud jste mě potkali a já vám nepřipadala zrovna sdílná nebo nadšená z vaší přítomnosti, veřte, že to je jen moje superschopnost dělat na lidi špatný první dojem. Vážím si každého z vás, kdo na mě kdy promluvil. Opravdu. A jestli se znovu potkáme (nebo i poprvé), promluvte na mě znovu a já se pokusím ten první dojem napravit. Ale předem vás varuju, nic neslibuju a ne vždy je to se mnou jednoduché.
Problém je v tom, že člověk se samozřejmě chce prosadit, aby viděl, že to, co dělá má smysl. S narůstajícím počtem bookstagramů se ale naše malá komunita postupně velmi rychle rozrůstá (je hned několik účtů, které jsem začala sledovat, když je skoro nikdo neznal, a dnes mají třeba o dost víc sledujících než já). Na jednu stranu bychom sice ideálně měli dělat věci typu bookstagram primárně pro radost, zároveň je však těžké se udržet, když nemáte žádnou odezvu. Je spousta lidí, kterým jiní denně píší komentáře k fotkám či soukromé zprávy, z vlastní zkušenosti ale vím, že to tak prostě není u každého. Já se třeba zvládám vymykat dostatečně na to, že prostě nesbírám followery nebo odběratele snadno a rychle. Čtu i míň populární knihy a točím videa s poezií, která málokoho náhodně upoutají, když prochází youtube. Na druhou stranu, kdo hledá, najde, ne? Tím, že jsem se srovnávala s jinými, že jsem viděla ty komentáře, které k mým fotkám nikdo nepsal, že někdo přes noc získal víc odběratelů na youtube než já za tři měsíce, tím jsem postupně sklouzla jen k tupému sbírání liků, tím se můj bookstagram začal postupně vzdalovat mně samotné. Ve chvíli, kdy k tomuhle došlo, mě ale bookstagram taky postupně přestal bavit a naplňovat. Ale když jsem si to uvědomila a napsala rozlučkovou zprávu, najednou mi někdo napsal. Najednou to začalo vypadat, že asi nejsem všem úplně ukradená, což byl impuls, který jsem asi potřebovala. Začala jsem víc přemýšlet nad tím, co vlastně s bookstagramem dělat, a taky jsem si uvědomila, že mě to vlastně nejvíc bavilo, když jsem začínala. Každý nový sledující pro mě byl ohromujícím důkazem, že někoho asi může zajímat to, co dělám. A i když jsem zrovna nefotila populární knihy, někdo mě přeci jen našel, někoho to přeci jen zajímalo. Po dlouhém hledání, kdy jsem vyzkoušela všechny možné pózy, jsem konečně začala znovu objevovat, proč mě bookstagram zezačátku tak nadchl. Mám pocit, že teď se konečně věci začínají ubírat správným směrem, a i přes to, že občas musím sama sebe napomínat, abych tolik nesledovala liky, jsem na tom rozhodně lépe než předtím. Postupně jsem se smířila s tím, že prostě nejsem ta populární celebrita a nemám u každé fotky desítky komentářů, ale dělám to, co mě baví, a to je asi nejlepší recept na spokojenost. Asi nebudu v tomto ohledu zrovna nejlepší obchodník, ale vím, že ten, kdo se rozhodne mě sledovat, se rozhodl sledovat mě a ne jen postavu, kterou jsem vytvořila pro internet. Navíc to taky má další výhodu – nikdo mi nepíše žádné negativní komentáře a nikdo mě nekritizuje (nebo možná jo, ale když o tom nevím, je mi to fuk).
Komentáře
Okomentovat