Muffin a čaj – nová nesmrtelná klasika?

Jelikož jsem se poslední dobou dost zabývala rozebíráním literatury, nemohla jsem přehlédnout pár zajímavých podrobností v knize Muffin a čaj. Této velmi vychvalované LGBT knize od českého autora jsem se zpočátku tak trochu bránila, pak jsem si ale uvědomila, že vlastně ani nevím, proč. Takže se mi nakonec nevyhnula. Během jejího čtení jsem se kromě všudypřítomného motivu muffinu a čaje v knize pozastavila nad několika detaily. Zkrátka takovéto "Co tím chtěl básník říci?" Ať už je to čistě jen dílo mé fantazie, nebo měl autor opravdu skryté záměry, aby povznesl své dílo do roviny, ve které žádné slovo v knize není zvoleno náhodně, tady jsou mé postřehy ze čtení knihy Muffin a čaj.

Následující článek vám může prozradit něco z děje knihy. Pokud nesnášíte spoilery, radši si knihu nejdříve přečtěte.


Jakmile jsem se dozvěděla jména hlavních hrdinů pozastavila jsem se. Hned druhé slovo celé knihy je Danielovo příjmení. Morgenstern. A nemusíme dlouho čekat, abychom zjistili, že Kit se jmenuje Cristian. Až na drobný rozdíl v pravopise mi tahle dvě jména zcela jasně dávají dohromady jiné – Christian Morgenstern. Čímž vyvstává otázka. Měl Theo Addair v úmyslu skrytě zakomponovat do své knihy tohoto básníka, označovaného za předchůdce dadaistů? Předpokládejme, že ano. V takovém případě totiž fakt, že spojením jmen dvou lidí dostaneme jméno praotce dadaistů, poukazuje na princip dadaismu, tedy náhodu. Tím, že autor tuto náhodu zamýšlel, ale zároveň dává najevo jakousi vypočítavost. Ano, máme tu sice náhodné setkání dvou chlapců, náhodné spojení dvou jmen. Je ale opravdu tak náhodné, jak by se mohlo zdát? Pokud toto náhodné spojení bylo autorovým záměrem, je nám jasné, že ve skutečnosti o náhodu nejde. Tato náhoda tedy ve skutečnosti poukazuje na jakousi předurčenost a náhodu svým způsobem popírá, čímž jistě poukazuje na fakt, že dadaismus se ukázal být slepou větví literatury.

Zaměřme se nyní na vztahy mezi jednotlivými postavami a obdivujme přitom, jaká jim Theo Addair zvolil jména. Cristian i Daniel jasou jména, která vyjadřují jakousi božskou vznešenost (význam jména Daniel je Bůh je můj soudce, zatímco Cristian znamená zasvěcený Kristu), na druhou stranu, naše největší záporná postava, Marek Ziegler, je pouhý rukama pracující dělník (Ziegler – cihlář), který zároveň ale touží po boji a uznání (Marek – válečník). Máme tu tedy situaci, ve které Kit a Daniel mají nějaké zřejmé vyšší poslání, jehož naplnění však brání postava, která je z tohoto úhlu pohledu sice podřadnější, narozdíl od posvátné dvojice však reprezentuje konvenční většinu. Tento boj mezi Danielem a Markem bychom tak mohli přirovnat k Donu Quijotovi bojujícímu s větrnými mlýny, zajímavé však je, že můžeme libovolně zvolit pozice těchto dvou postav. Na jednu stranu tu máme Daniela jako samozvaného rytíře, který bojuje za něco, co jeho okolí nechápe. Bojovat s Markem Zieglerem se tak zdá podobné, jako bojovat s větrnými mlýny. Stejným způsobem (a toto přirovnání je možná trefnější) však můžeme za tohoto rytíře považovat samotného Marka, který je přesvědčen, že jedná v zájmu všeobecného blaha – snaží se přeci zneškodnit nemožného spolužáka a pobavit okolí. Co si však neuvědomuje je fakt, že bojuje jen s nevyhnutelnou pravdou, s něčím, s čím vlastně ani bojovat nelze. A stejně jako Don Quijote je větrnými mlýny (neboli obry) nakonec pokořen, i Marek je nakonec přemožen tímto ramenem mlýnu, tedy Cristianem.

Ještě bych ráda zmínila využití motivu, kterým nejvíce proslul Jules Verne, tedy motiv kapitána Nema, neboli nějakého tajemství, které nás provází celou knihou, a i přesto, že sem tam se dozvíme nějaké střípky informací, je na každém čtenáři, jakým způsobem si nakonec poskládá dohromady celý obraz. Stejně jako nevíme, kde se kapitán Nemo vzal, nebo proč se vždycky ve správnou chvíli objeví, aby zachránil situaci, Danielovo temné tajemství z prvního ročníku se vždy objeví ve chvíli, kdy už jsme na něj skoro zapomněli. Tím, že se o něm najednou zase zmíní, stimuluje autor čtenářovu fantazii. A i přes opakované zmínky zůstává spousta detailů nevyřčena, tím pádem zůstává na čtenáři, jak si danou situaci vysvětlí. Tato záhada temné minulosti je však zároveň podána jako dostatečně nedůležitá, abychom se obešli bez jasného vysvětlení a byli schopni na ni i dočasně zapomenout. I když čtenáře na úplném začátku knihy nejspíš zajímala celá pravda, postupně se smiřuje s tím, že všechno, co se o této příhodě dozví, je, že se zkrátka přihodila. A když je s tímto faktem už skoro smířený, najednou se prozradí další malinkatá část skládanky. U konce knihy už ale většina lidí nebude považovat toto tajemství za něco, co by museli vědět. Stejně jako u kapitána Nema si nejspíše ani u Muffinu a čaje mnozí nevšimnou, že vlastně nedostali žádné vysvětlení.

Tak co si myslíte? Je tento článek jen snůškou nesrozumitelných konspiračních teorií bez reálného základu, nebo jste právě prožili okamžik prozření? Autor knihy je samozřejmě jediný, kdo ví, co tím zamýšlel. Když se však zamyslíme nad tím, jak dnes rozebíráme třeba literaturu z osmnáctého století, mnozí autoři by se jistě divili, co všechno v knize postupem času nakonec najdeme, a to nejen v případech, kdy autor nějakým způsobem předpověděl budoucnost.